jedna doktorská chyba - problém na celý život

[robin]

Že mám slepák, řekl doktor, ne já
Byl jsem zrovna na vojně v Chebu, když mě postihla intenzívní bolest břicha. Křeče, zvracení, pocit, že každou chvíli omdlím. Pocity dosud nepoznané, neboť do té doby, ve svých čtyřiadvaceti, jsem byl zcela zdráv. Když mě prohlédl posádkový doktor, čerstvě promovaný lékař, pravil: „To je akutní břicho, s tím se musí hned do špitálu.“
Špitál by naštěstí hned vedle kasáren. Dovedli mě tam, na ambulanci mě prohlédl jakýsi doktor, věkem zhruba stejně starý jako ten náš posádkový, prohmatal mi břicho a pak pravil: „Je to akutní slepé střevo, musíte okamžitě na sal.“ Píchli mě to prstu, vzali kapičku krve kvůli krevní skupině a jel jsem.
Probíral jsem se z narkózy a viděl, že nade mnou stojí pár lékařů. Jeden z nich poznamenal: „Akutní to tedy rozhodně nebylo, on nám to asi vojáček trochu zasimuloval.“ Nebyl jsem z toho moc moudrý, ale pro mě tehdy bylo důležité, že mě už nic nebolí.
Za týden mě propustili a strávil jsem pak pár týdnů na vojenské ošetřovně. Občas se ta bolest ozvala znovu, v mírnější podobě, pomohlo na ní pár uklidňujících prášků. Za čtyři měsíce, to už jsem zase normálně sloužil lidu, jsem se shodou okolností na pár hodin služebně ocitl ve vojenské nemocnici v Karlových Varech. Potkal jsem se tam s jedním známým doktorem a svěřil se mu s tím, že mě břicho občas pobolívá. Nabídl mi, že mi zařídí kompletní biochemické vyšetření. To bylo dopoledne. Odpoledne za mnou přišel a zeptal se mě, jak mi je. Já na to, že docela dobře. A on, že je to divné, protože sedimentaci mám vysokou a v moči krev, hnis, bílkoviny a nevím, co všechno. A že by si mě tam nejraději nechali na pozorování.
Než jsme stačili prodebatovat, co všechno by to s ohledem na vojenského úředního šimla obnášelo, začalo mě zase bolet břicho. Dost pekelně, stejně jako tenkrát. Doktor mě chvíli pozoroval a pak řekl: „To není břicho, ale ledviny. Máš ledvinovou koliku.“ Vzápětí jsem dostal injekci proti bolesti a pak mě šupačili na rentgen. Ten ukázal, že mám v pravé ledvině kamínek velikosti hrachu. Napojili mě na kapačku, na noční stolek postavili džbán s urologickým čajem a řekli: „Pij, co můžeš. A čůrání zadržuj do poslední chvíle. A když už si budeš myslet, že to nemůžeš vydržet, řekni, my tě odpojíme a ty půjdeš skákat po schodech. Třeba ten šutr vyplavíš a vytřeseš.“
Dělal jsem to tak dva dny. Pak rentgen ukázal, že jsem ten kamínek setřásl, ale jen do močovodu, kde zůstal viset. Řekli mi, že mi ho musí okamžitě vyndat, protože blokuje odvod moče z ledviny, která by se tím mohla nenapravitelně poškodit.
Takže zase narkóza a druhá operace. Když jsem se probral, měl jsem na nočním stolku kamínek velikosti hrachu, vypadal jako krystal se spoustou ostrých hran. Říkali mi, že je to šťavelan, že do této velikosti rostl asi čtyři měsíce a že mám hodně pít a nemám jíst špenát a rebarboru.
Další čtyři roky jsem hodně pil a nejedl špenát a rebarboru. Jinak všechno. Jizvy se zhojily a byl jsem v pohodě. Až mě jednou v noci zase chytly křeče v břiše. Jiné než před tím, nicméně neméně bolestivé. Zavolali ke mně pohotovost. Když pan doktor viděl mou jizvu po odstranění kamene, hned pravil: „No to máte ledvinovou koliku.“ A já na to, že ledviny to nejsou, protože tu bolest znám a hned tak ne ni nezapomenu. A on, že to druhý den bude chtít podrobné vyšetření, zatím že mi dá injekci proti bolesti a druhý den mám jít k obvoďákovi.
Dal mi injekci, po níž se mi ulevilo a druhý den jsem šel k obvoďákovi. Když na mě po dvou hodinách přišla řada, hned při vstupu do ordinace jsem začal zvracet. Lékař se vyptal co a jak, prohmatal mi břicho a pak zavolal pro rychlou sanitku. Ta mě za houkání, které jsem už příliš nevnímal, dovezla na chirurgii Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karláku.
Tam to šlo ráz na ráz. Rentgen, krev, moč a pak zase narkóza. Když jsem se probral, řekli mi, že jsem měl zauzlení střev. A že bylo otázkou už jen minut, kdy by došlo k perforaci. Že jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Když jsem se ptal, jak člověk k takovému zauzlení přijde, řekli mi, že se to někdy stává po operaci slepého střeva. Že se na tom místě, kde se řízne, mohou vytvořit srůsty, které zmenší průchodnost střev a omezí peristaltiku. A že od teď už musím jíst jen samou lehce stravitelnou potravu. Žádná vláknina, žádné syrové mrkve, kedlubny, jabka, možná ani ne hrozny, okurky atd. atd.
Ležel jsem na nemocniční posteli, říkal jsem si, že mít v osmadvaceti tři jizvy je docela dost, a dumal, čím že jsem si asi takový osud zasloužil. A pak mi to došlo. Že jsem se o něj nezasloužil já, ale ten doktor v chebské nemocnici, kde nakonec sami seznali, že nešlo o akutní slepák a mysleli si, že jsem simulant.
Byl jsem tehdy v Chebu střídavě bílý a zelený, nemohl jsem se pořádně narovnat, břicho jsem měl nateklé a tvrdil jsem, že mě bolí. Okamžitě jsem šel na sál. Lékaři si před tím jen zjistili, jakou mám krevní skupinu, a jinak nic. Kdyby mě dali vyčůrat do skleničky, na to jsem sílu určitě měl, když jsem tam došel po svých, zjistili by nejspíš během několika minut, že mám něco s močí. Krev, hnis, bílkoviny a já nevím, co všechno. Protože dnes vím, že to tenkrát nebylo břicho, ale regulérní ledvinová kolika. Já ovšem tehdy ani pořádně nevěděl, kde jsou ledviny, natož aby mě napadlo, že s nimi něco mám. Ale toho doktora to tenkrát napadnout mohlo a mělo.
Dnes jsem přesvědčen, že ta první operace byla nejen zcela zbytečná, ale že z ní vzešly všechny mé další komplikace.
Tenkrát v Chebu mě zřejmě začal poprvé zlobit písek, který se mi začal tvořit poté, co jsem pár týdnů pořádně nastydl, když jsme na jakýchsi manévrech tři týdny bivakovali na mrazu a dešti jen tak pod širákem. Kdyby se zjistilo, že ten písek mám, mohl jsem ho v pohodě vyčůrat. Takhle se nezjistilo nic a protože můj pitný režim na vojně nebyl nic moc, písek měl dost času a příležitosti pěkně růst do podoby pozdějšího krystalu. Takže nakonec byla nutná operace k jeho vyjmutí.
Po zbytečné operaci slepáku jsem začal mít potíže s průchodností střev, které vyústily do další zbytečné operace. A do několika velmi kritických chvil v příštích letech, kdy jsem se vyhnul dalším operacím jen o fous, protože se na nemocničním lůžku nakonec střeva podařilo uvolnit a rozhýbat konzervativní léčbou.
Dnes je mi padesát a naposledy jsem si takhle poležel vloni před vánocemi na chirurgii v Krči. Po strastiplném večeru, jemuž předcházelo dopolední pochutnání si na půlce jabka od kolegyně (jmenovala se Eva a od té doby vím, že od Evy se opravdu jablko brát nemá) jsem se před půlnoci ocitl v ambulanci a z posledních sil oznámil sloužícímu lékaři, že mám dozajista zauzlení střev, v nichž zůstal trčet kousek jabka.
Ten doktor byl sice neruda a seřval mě, proč žeru jabka, když vím, že je nesmím, ale po rentgenu uznal, že jsem se diagnostikoval správně a rozhodl, že mě celou noc budou pozorovat a teprve ráno že bych šel na kudlu. Ráno, napojen na kapačku a se sondou v žaludku, jsem si – dámy prominou –prdnul. Měl jsem vyhráno. Pro tentokrát.

[Pol]

Týý brďo, né nadarmo se říka mít dobrého doktora je o štěstí. Troufám si říct, že v dnešní době šlo zdravotnictví znalostně dost kupředu, ale pořád se bohužel najdou doktoři co ví co pacientovi je aniž by mu provedli rozbor krve či moči. A to nemluvím o tom jak jsou všechna vyšetření drahá a dokud sebou člověk před lékařem nesekne tak ho považuje za zdravého.