Ahojky,
naprosto souhlasím s evelinou - sníst po operaci třeba jen suchej rohlík byla doslova slast.

) Já se dokonce cpala na ARU vývarem - a to polívky od nějakých svých 3 let nejim.

))
Jinak operace se rozhodně nebojte - když mi múj lékař řek, že je pro mě nutná a že není vyhnutí, tak jsem se psychicky složila...nejhorší období snad pro mě byla výživa, nad kterou mě před operací poslali, protože jsem byla podvyživená a nehojila bych se. No, a doktoři na metabolickým oddělení mýho operujícího lékaře neposlechli a nasadili mi enterální výživu. Mně se problémy zhoršovaly, vracely se mi bolesti (ze kterých mě už před tím na interně dostali)...začala jsem zas zvracet...no a doktoři z metabolickýho mi nevěřili. Bylo to hrozný období. Nakonec mi po dvou týdnech sondu vyndali s tím, že do papírú napsali, že nespolupracuju. Všichni mě tam měli za magora, kterej chce dobrovolně umřít. Nakonec teda ustoupili a dostala jsem tu výživu, na kterou mě púvodně pan primář poslal - přes centrální žilní katetr. Jenže místo plánovaného asi měsíce jsem jí měla jen 4 dny, takže jsem se před operací pomalu smiřovala s tím, že budu mít dočasnej vývod (asi na 4 měsíce).
No..operace proběhla v pohodě, trvala přes 4 hodiny a přišlo takový trochu psychicky napjatý období - 10 dní na ARU. Zas jsem tam měla perfektní péči, takže jsem holt musela oželet kontakt s okolím (byla jsem tam jediná, kdo byl při vědomí). I když sestřičky dělaly všechno proto, abych se necítila sama a ve dny, kdy mi nepřišel nikdo na návštěvu, si se mnou třeba hodinu povídaly. Opravdu úžasnej přístup personálu Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Už i to, že za mnou běžně pouštěly návštěvy a jelikož mamina jezdila docela z dálky, tak jí tam nechaly třeba celé odpoledne. Denně ke mně chodila rehabilitační sestra a už druhý den po operaci mě postavili na nohy. No, byla jsem z toho docela rozhozená, že mě to unavilo tolik, jak kdybych prošla celý Krkonoše. Ale den ode dne se to lepšilo.
Nu, a po těch 10 dnech už to šlo rychle - přeložení na normální oddělení (hrdě jsem odmítla vozík a došla jsem tam pěkně sama po svých

), kašovitá strava, druhej den už rohlík a třetí den už jsem si pochutnávala na rajskej omáčce.

)))) Nu, a za další dva dny domú. Takže se toho opravdu nikdo nebojte - protože díky operaci začnete, dá se říct, novej život. Jím úplně všechno, necpu už do sebe žádný kortikoidy (ty mi hnedka po operaci začali postupně vysazovat) a kdybych nebyla líná, tak zvládám i nějaký sporty..
Držím všem palce, a jsou v tom pomyslném boji silnější než crohn!