Ahoj lidi,
máte někdo zkušenost s léčbou parazitů? Moje kamarádka s tím nedávno přišla, že prý každý máme v těle hafo parazitů, které normálně západní medicína nezjišťuje ani neléčí a prý taková léčba je schopna vyléčit téměř cokoliv - i crohna.
Viz článek: http://www.e-regena.cz/biologicka-lecba ... votnictvi/
Máte s tím někdo zkušenosti? Přijde mi to až příliš "zázračné" než aby to byla pravda.
Paraziti
Re: Paraziti
Schopna vyléčit cokoliv. To znamená: vyléčí libovolnou nemoc ve všech případech? Anebo: dokonce se někdy i stane, že vyléčí nějaký případ (téměř) jakékoliv nemoci ?
V prvním případě je tato metoda zralá ke klinickému přezkoušení, které takto silná prohlášení téměř s jistotou nepotvrdí.
Jestli se jedná o druhý případ, je to povzbudivé; nicméně opět je to na střízlivé uvažování a přezkoumání, jak že vlastně vypadá člověk s vyléčenou Crohnovou nemocí...?
V prvním případě je tato metoda zralá ke klinickému přezkoušení, které takto silná prohlášení téměř s jistotou nepotvrdí.
Jestli se jedná o druhý případ, je to povzbudivé; nicméně opět je to na střízlivé uvažování a přezkoumání, jak že vlastně vypadá člověk s vyléčenou Crohnovou nemocí...?
Naposledy upravil(a) Starfisher dne 13 zář 2014, 11:52, celkem upraveno 3 x.
Re: Paraziti
K léčbě vymítáním parazitů z těla nemám co říci, neboť s ní nemám žádnou osobní zkušenost. Snad napíše někdo praxí poučený; ale k vytvoření ucelenějšího obrázku by muselo být takových lidí více.... A nejlépe je poznat osobně....
Mohu k tématu připojit pár obecných úvah. Samozřejmě pouze osobních.
Crohnova nemoc není štípnutí komárem.
Protestuji proti tvrzení, že ISZ nemají žádný vztah k psychické složce člověka. Není to pravda.
Netvrdím, že se člověk nemůže trvale uzdravit pouze následkem léčby fyzického těla, ale vazba s psychikou pacienta je zde v každém případě.
[Nesdílím také podle mě mírně jednostranné pojetí lékařů z tábora tzv. "Paracelsovské medicíny" (např. Mudr. Hnízdil, Mudr.Lebenhart, p. Čehovský apod.) ve smyslu, že při léčení >fyzických nemocí< je zásadní >výhradně< posun >v duši člověka<. Podle mě jsou tyto přístupy radikálně opoziční vůči současné klasické kozervativní medicíně (možná až jako nějaký "truc"). Ale směr jejich úvah a působení je velmi osvěžující a do budoucna skýtá ještě zajímavé možnosti. ----- To jsem ovšem odbočil.]
Při ISZ jsou střeva energeticky (vitálně) velmi oslabena. Jinak by taková šílená nemoc nedostala vůbec prostor a tělo by si uchránilo vnitřní čistotu předmětných orgánů. Je tedy otázka, zda ona pestrá střevní fauna a flóra bytuje ve střevech, protože jsou velmi oslabená. Anebo naopak střeva jsou oslabená, protože v nich žijí doliční parazité ? Podle mě lze na to pohlížet z obou stran. Ale v principu je čistší první tvrzení.
Nedávno jsem četl v příloze Lidových novin článek od vědce-parazitologa, který dobrovolně spolkl tasemnici (a jiné příbuzné "fešáky") a zkoumá sám na sobě, co to s ním udělá. Tvrdí, že jeho dobré zdraví se tím doposud nijak nezhoršilo.... A že je řada parazitů, kteří mohou s člověkem žít v symbióze... Já tedy jeho ne moc zodpovědné postupy směrem k jeho vlastnímu tělu nepodporuji (brrrr!), ale je to také jakýsi názor.
Už dnes lékaři dospěli k poznání, že pro správné fungování střev jsou bakterie jako jejich obyvatelé nezbytné; ale toliko jistý jejich typ, který si zdravé střevo samo přitáhne. Lidem s oslabeným zažívacím traktem pak lékaři předepisují laktobacily (apod. kmeny) v kapslích jako zvnějšku podaný podpůrný lék.
Je to tedy pravděpodobně tak, že nemocná střeva osídlí drobní obyvatelé, kteří tam nemají co dělat a působí tam neblaze. Jestli máme nějakou techniku, jak je ze střev vymýtit (s co nejmenšími vedlejšími účinky), určitě to není špatný postup. Zatěžující parazité a baktérie se "vybílí vápnem" (ovšem jak ta či ona použitá látka zatíží střevní sliznici a tělo celkově, to asi zatím příliš nevíme). Nicméně je otázka, zda je tím problém vyřešen, resp. na jak dlouho....
Současně s léčbou fyzického těla je nanejvýše žádoucí zabývat se psychikou. Dle psychosomatické medicíny je každá autoimunitní nemoc spojena se sníženým pocitem lásky k sobě samému, se sebeobviňováním. Nehojící se vřed pak naznačuje prodlužovaně neusmířený konflikt v duši pacienta. Možná udržovaný pocit křivdy, bez touhy odpustit.
Každá tzv. nevyléčitelná nemoc devastuje důvěru pacienta v smysluplné prožití jeho života. A to je další zásadní problém.
Podle mě je každá nemoc a trápení >dočasnou formou vyšší lásky<, která ukazuje : tudy cesta nevede! Má přimět pacienta k zamyšlení a přehodnocení svého hodnotového žebříčku a k proměně životních postojů. U těžkých nemocí je to mnohdy lámání v kole, připouštím; ale co víme o tom, jak bychom žili, kdybychom byli zdraví.....
Proto jsou velkým přínosem i vzniklé komunity navzájem si pomáhajících pacientů. Pocit, že v tom člověk není sám, může alespoň částečně navýšit psychickou pohodu nemocného. A to je hodně důležitý prvek případného uzdravování. Díky i za tyto stránky.
A tak vděčnost za možnost pozemského života, řešení vytěsněného duševního konfliktu (do kterého se přirozeně nikomu moc nechce) a některá technika skutečného léčení nemoci na fyzické rovině dohromady, to by bylo do budoucna komplexním řešením.
Problémem současnosti zůstává duchovně-duševní otupělost nás lidí (neschopnost či neochota hledat v nemoci hlubší smysl). A také prozatímní absence nějakých opravdu efektivních pomocí ze strany lékařů fyzických těl.....
Tak jsem se pěkně rozepsal.... Howgh.
Mohu k tématu připojit pár obecných úvah. Samozřejmě pouze osobních.
Crohnova nemoc není štípnutí komárem.
Protestuji proti tvrzení, že ISZ nemají žádný vztah k psychické složce člověka. Není to pravda.
Netvrdím, že se člověk nemůže trvale uzdravit pouze následkem léčby fyzického těla, ale vazba s psychikou pacienta je zde v každém případě.
[Nesdílím také podle mě mírně jednostranné pojetí lékařů z tábora tzv. "Paracelsovské medicíny" (např. Mudr. Hnízdil, Mudr.Lebenhart, p. Čehovský apod.) ve smyslu, že při léčení >fyzických nemocí< je zásadní >výhradně< posun >v duši člověka<. Podle mě jsou tyto přístupy radikálně opoziční vůči současné klasické kozervativní medicíně (možná až jako nějaký "truc"). Ale směr jejich úvah a působení je velmi osvěžující a do budoucna skýtá ještě zajímavé možnosti. ----- To jsem ovšem odbočil.]
Při ISZ jsou střeva energeticky (vitálně) velmi oslabena. Jinak by taková šílená nemoc nedostala vůbec prostor a tělo by si uchránilo vnitřní čistotu předmětných orgánů. Je tedy otázka, zda ona pestrá střevní fauna a flóra bytuje ve střevech, protože jsou velmi oslabená. Anebo naopak střeva jsou oslabená, protože v nich žijí doliční parazité ? Podle mě lze na to pohlížet z obou stran. Ale v principu je čistší první tvrzení.
Nedávno jsem četl v příloze Lidových novin článek od vědce-parazitologa, který dobrovolně spolkl tasemnici (a jiné příbuzné "fešáky") a zkoumá sám na sobě, co to s ním udělá. Tvrdí, že jeho dobré zdraví se tím doposud nijak nezhoršilo.... A že je řada parazitů, kteří mohou s člověkem žít v symbióze... Já tedy jeho ne moc zodpovědné postupy směrem k jeho vlastnímu tělu nepodporuji (brrrr!), ale je to také jakýsi názor.
Už dnes lékaři dospěli k poznání, že pro správné fungování střev jsou bakterie jako jejich obyvatelé nezbytné; ale toliko jistý jejich typ, který si zdravé střevo samo přitáhne. Lidem s oslabeným zažívacím traktem pak lékaři předepisují laktobacily (apod. kmeny) v kapslích jako zvnějšku podaný podpůrný lék.
Je to tedy pravděpodobně tak, že nemocná střeva osídlí drobní obyvatelé, kteří tam nemají co dělat a působí tam neblaze. Jestli máme nějakou techniku, jak je ze střev vymýtit (s co nejmenšími vedlejšími účinky), určitě to není špatný postup. Zatěžující parazité a baktérie se "vybílí vápnem" (ovšem jak ta či ona použitá látka zatíží střevní sliznici a tělo celkově, to asi zatím příliš nevíme). Nicméně je otázka, zda je tím problém vyřešen, resp. na jak dlouho....
Současně s léčbou fyzického těla je nanejvýše žádoucí zabývat se psychikou. Dle psychosomatické medicíny je každá autoimunitní nemoc spojena se sníženým pocitem lásky k sobě samému, se sebeobviňováním. Nehojící se vřed pak naznačuje prodlužovaně neusmířený konflikt v duši pacienta. Možná udržovaný pocit křivdy, bez touhy odpustit.
Každá tzv. nevyléčitelná nemoc devastuje důvěru pacienta v smysluplné prožití jeho života. A to je další zásadní problém.
Podle mě je každá nemoc a trápení >dočasnou formou vyšší lásky<, která ukazuje : tudy cesta nevede! Má přimět pacienta k zamyšlení a přehodnocení svého hodnotového žebříčku a k proměně životních postojů. U těžkých nemocí je to mnohdy lámání v kole, připouštím; ale co víme o tom, jak bychom žili, kdybychom byli zdraví.....
Proto jsou velkým přínosem i vzniklé komunity navzájem si pomáhajících pacientů. Pocit, že v tom člověk není sám, může alespoň částečně navýšit psychickou pohodu nemocného. A to je hodně důležitý prvek případného uzdravování. Díky i za tyto stránky.
A tak vděčnost za možnost pozemského života, řešení vytěsněného duševního konfliktu (do kterého se přirozeně nikomu moc nechce) a některá technika skutečného léčení nemoci na fyzické rovině dohromady, to by bylo do budoucna komplexním řešením.
Problémem současnosti zůstává duchovně-duševní otupělost nás lidí (neschopnost či neochota hledat v nemoci hlubší smysl). A také prozatímní absence nějakých opravdu efektivních pomocí ze strany lékařů fyzických těl.....
Tak jsem se pěkně rozepsal.... Howgh.
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host