Iniciace diskuse
Iniciace diskuse
Vazeni IBD (NSZ) pozitivni pratele,
zacali jste mit radeji lidi pote, co vam byla diagnostikovana UC nebo Crohn?
TRENER
zacali jste mit radeji lidi pote, co vam byla diagnostikovana UC nebo Crohn?
TRENER
No ja bych to nedefinovala jako ze jsem zacala mit rada lidi, spis si clovek po vsech tech problemech, bolesti a strastech trochu prehodnoti priority a zacne se i ke svemu okoli chovat jinak, takze veci ktere jsem driv resila ted hazu za hlavu, reknu si hlavne ze jsem ted relativne zdrava a hotovo... Kdyz nejde o zivot, jde o... znate to
Mám taky ten názor. Přehodnotila jsem život. Víc si všeho vážím, všeho si nějak víc užiju. Jen ten, kdo si jednou "sáhne na dno", tak se mu změní život. Taky v nouzi poznáš přítele a nepřítele. Což se mi osvědčilo. ale že bych měla některé lidi víc ráda, protože jsem nemocná? To ne. Spíš ty zlé lidi lituju, vyhýbám se jim a říkám, chudáčci jsou oni, protože jsou takový zlí ne já.
Na tuto otázky bych odpověděl: Ano mám rád lidi, raději, než dříve. Díky své MC jsem lidštějším, chápavějším, odpovědnějším (samozřejmě ne na 100%, stále mám co dohánět). Změnil se můj vztah k bolesti a utrpení, i k prožívání drobných radostí všedního dne.
Nesmírně si vážím rodiny, jejich obětí a ohledů vůči mé osobě.
Nesmírně si vážím rodiny, jejich obětí a ohledů vůči mé osobě.
Ja jsem onemocnel jako "dost mladej", "chytnul" jsem UC v 11 letech a nejak jsem jeste nebyl schopnej to dost dobre chapat. Ale diky mesicum stravenych ve spitalech jsem si uvedomoval po shlednuti ostatnich "mnohokrat nemocnejsich" lidi, ze UC vlastne nic neni. Je to v porovnani s nekterymi nemocemi, jako kdyz mam pouze anginu. Proto jsem se prestal litovat a zacal jsem veci chapat trochu jinak. A strasne me tudiz "dostava", kdyz si nekdo stazuje pokazde, kdyz ho neco nekde pichne. Tyto lidi, jsou mi opravdu k smichu. A od teto doby co jsem zmenil pohled na svet (coz je asi pred 2 roky) se moje nemoc "jakoby vytratila" ... je pravda ze jsem jeste na dosti praskach, ale....
P.s. doufam, ze jste pochopili co jsem chtel rict
Ladik
P.s. doufam, ze jste pochopili co jsem chtel rict
Ladik
Asi se nada rict, ze bych zacala mit radsi lidi, ale urcite jsem v nekterych oblastech prehodnotila pohled na svet a na zivot.
Vazim si mnohem vic tech lidi kolem me, kteri me musi snaset, kdyz mi neni zrovna dobre a nejsem dvakrat prijemna a moc se nesmeju. Skolu se znazim nebrat tak vazne, ale obcas to nejak nejde. To co se mnou dokaze udelat jedna pitoma zkouska, je desny. No a urcite si vice uzivam tech chvil, kdy mi je dobre a muzu delat co se mi zachce.
Preju hodne dlouhe remise at si muzeme delat co chceme.
Vazim si mnohem vic tech lidi kolem me, kteri me musi snaset, kdyz mi neni zrovna dobre a nejsem dvakrat prijemna a moc se nesmeju. Skolu se znazim nebrat tak vazne, ale obcas to nejak nejde. To co se mnou dokaze udelat jedna pitoma zkouska, je desny. No a urcite si vice uzivam tech chvil, kdy mi je dobre a muzu delat co se mi zachce.
Preju hodne dlouhe remise at si muzeme delat co chceme.
Při posledním relapsu v říjnu-listopadu jsem měla pocit,že si s nikým nemám co říct, že su každymu dobrá jenom když po mně něco potřebuje.Po operaci sem si poležela měsíc v nemocnici a zjistila jsem, že v mém okolí existujou i opravdoví kamarádi,chodili za mnou do nemocnice jak na běžicim páse a dělali srandu a zvedali mi náladu, za což jsem velice vděčná, i když smát jsem se nemohla (možná znáte ten pocit, že se roztrhnete přímo v čerstvě sešité jizvě, jestli se lehce zasmějete, zakašlete apod...). No a muj přítel - toho za mnou dokonce pustili na JIP asi už půl hodiny po operaci a já jsem se mu smála (pod vlivem opiátů)že má na sobě takovej ten zelenej chirurgickej plášť a na hlavě apartní čepeček.Zkrátka mi došlo, že nejsem sama...
Jo, tak já opravdové kamarády poznala také v nemocnici. A hlavně i to, že mám přítele, který za to stojí. Na to, aby za Tebou přišli kamarádi do nemocnice se nikdo nemůže vymlouvat, to jen není opravdový kamarád.
Při posledním relapsu v říjnu-listopadu jsem měla pocit,že si s nikým nemám co říct, že su každymu dobrá jenom když po mně něco potřebuje.Po operaci sem si poležela měsíc v nemocnici a zjistila jsem, že v mém okolí existujou i opravdoví kamarádi,chodili za mnou do nemocnice jak na běžicim páse a dělali srandu a zvedali mi náladu, za což jsem velice vděčná, i když smát jsem se nemohla (možná znáte ten pocit, že se roztrhnete přímo v čerstvě sešité jizvě, jestli se lehce zasmějete, zakašlete apod...). No a muj přítel - toho za mnou dokonce pustili na JIP asi už půl hodiny po operaci a já jsem se mu smála (pod vlivem opiátů)že má na sobě takovej ten zelenej chirurgickej plášť a na hlavě apartní čepeček.Zkrátka mi došlo, že nejsem sama...
Když to tady tak pročítám,tak mě napadlo,jestli někoho z váš třeba kvůli MC neopustil partner.Můj přítel Crohna má a já bych ho neopustila za nic na světě,protože je naprosto úžasnej i když to nemá zrovna lehký.Myslim,že když někdo někoho má rád,tak kašle na to,že má někde pupínky nebo mu neni občas zrovna dobře,tak jestli se to někomu z vás stalo,tak nezoufejte.Hodně zdravíčka!!
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů