Přítel mě chce opustit - dostal strach

[Bicnellka]

Ahoj. S přítelem jsme spolu 8 let, Crohna mi zjistili zhruba před 5-ti lety, takže jsme v tom spolu od začátku. Prošli jsme si spolu nepříjemnými chvilkami, ale vždy tu byl se mnou, stál při mě a podporoval mě. Když mi bylo nejhůř, držel mě za ruku, pomyslně mě sundával ze zdi, když jsem po ní málem lezla bolestí. Ujišťoval mě, jak to spolu všechno zvládneme, že bude líp. Ale najednou ouha... Včera mi řekl, že má strach a že neví, jestli takhle chce pořád žít. Že to není k žití a že neví, jestli to zvládne. Nesnesl by prý pohled na naše trpící děti, kdyby náhodou měly stejnou nemoc, jako mám já... Prý už nechce jen přežívat. Ještě se definitivně nerozhodl a tak čekám s hlavou na špalku, co bude dál. Nemůžu mu to mít za zlé, nedivím se mu, jen jsem myslela, že on je ten pravý, který se mnou vydrží a že to spolu zvládneme... Zajímalo by mě, jestli náhodou nemáte podobnou zkušenost nebo jaký je váš názor.

[CoufalV]

Ahoj Mám také Crohna jsem sám už delší dobu,baví se o své nemoci normálně nic netajím také si myslím že se to všichni bojí a nic o tom nevědí.Jinak co mám Crohnna je to tak že líp to pochopí ten kdo to má,než ten který je zdravý ale nemusí být na vždy.Lehké to mít nebudem bohužel,ale já jdu dál jako by mě nic nebylo o tom je život.

[renat]

S manžele jsem 10 let a moji nemoc bere užasně,jen nadava když mě načape s cigaretou v puse

[CoufalV]

No vidíš to mě šrotuje v Hlavě do ted ale kouřit nesmím a i alkohol jsem si odpustil,jde to když se chce a je dobře že jsi spokojená a štastná a na cigarety pozor na Crohna je to svinstvo.

[Aherlow]

Ahoj... tvá zpráva mě docela zaujala.... jen nevím, jestli v dobrém, nebo špatném slova smyslu... v říjnu jsme měli s přítelem taky problém.... V březnu loňského roku mi MC diagnostikovali a od té doby jsem bojovala.... a ne sama.. byli jsme na to 2... ale byla jsem protivná a ne a ne se s tím smířit... bohužel jsem ve svých tehdy ještě 19 letech přemýšlela i nad tím, co děti, jestli to budou mít taky, že ani nevím jak to všechno s tímhle "hendikepem" budu zvládat.... přítel mi tvrdil, že se bát nemusím, že to zvládneme... ale najednou jsem začala pozorovat, že víc času tráví s přáteli, že se mi "vyhýbá"... skončilo to rozchodem... já si myslím, že to bylo i tím, že nevěděl, jak se celé situaci postavit... na začátku jsem mu říkala, že pochopím, když se na mě nebude chtít vázat a že to zvládnu, ale nenechal mě v tom.. a najednou...
po měsíci jsme spolu ale zase navázali kontakt a vrátili se k sobě...... když mám slabou chvilku (a že jich je), řekne mi akorát, že není 100%, že to naše děti mít budou.... a že na to je ještě čas.. že teď se mám léčit a nemyslet na něco, co může být za 5 let..... taky se bojím, že bych musela vidět své děti v takovémhle - neli horším stavu, ale.... pořád doufám, že se ta léčba někam posune a bude víc možností... chce to akorát mluvit mluvit a mluvit... možná by nebylo na škodu společná návštěva na gastru, aby se mohl doktora taky ptát na otázky, které mu nejsou jasné..
Ale teď semka napiš, jak jste dopadli....

[Marta mama]

Čauky.. mému synovi diagnostikovali, po déle trvajících nevolnostech - Ulcerozní kolitidu a po dávkách prášků,které chudák poctivě bral...po 2 letech přešlo do Crohna.. je mu 26 roků a v naší rodině..( ze směru matky ) nikdo tento problém neměl, po straně otce moc nevím, neptala jsem se..ale myslím, že ani tam to nebylo..Mám tak trochu výčitky ,že jsem v jeho kojeneckém věku něco zanedbala..už v porodnici bylo nutno přikrmovat a kojila jsem jen 2 měsíce...bohužel jsem neměla mléko, ale asi jen vodu..narodil se krásné ..4.05 kg a domů jsme šli na 3,60. Myslím ,že tato nemoc není dědičná a věřím, že pokud možno kojit co možná nejdéle...pokud to jde. přeci jen mateřské mléko je určitě hlavní i v tomto případě..