Příspěvekod sam » 11 čer 2005, 19:49
Ahoj Karambolko!
Moc Ti děkuji za reakci. Já mám dva zdravé fajn kluky 4 a 7 let a chtěl bych jim být dobrým tátou, alespoň jak to jde. Máme z nich s moji ženou velkou radost. A když už jsem se o tom rozepsal tak jak to u mě bylo a je s Crohnem. Měl jsem ze začátku trošku smůlu s doktorama a s diagnostikováním téhle nemoci. Tehdy se lékaři nedali změnit a dostat svoji zdravotní dokumentaci bylo téměř nemožné. Můj závodní doktor i později obvodní doktor byli bývalí vojenští lékaři. Léčili trojicí oblíbených léků a dvou mastí, všechno, co ti mohlo být a samozřejmě nepředpokládali, že mladý člověk může mít něco takového. Po dramatickém vydání mojí zdravotní dokumentace a téměř třech letech obtíží, kdy se nevědělo, co mi přesně je, jsem skončil v nemocnici s denním počtem průjmů 6 a silnými bolestmi a křečemi v břiše (asi jako bych snědl kilo hřebíků) jsem se konečně dostal na odborné pracoviště a vyšetření. Před tím jsem si ještě musel projít ty řeči, že bych měl také vyhledat jako hypochondr psychiatra. Připadalo mi to jako takový tragikomický sen a když mě drtila bolest, přál jsem si umřít. Vyšetření v nemocnici bohužel zjistilo, že zánět je rozjetý až do žaludku, který je jím mírně deformovaný, zůžený dvanáctník, ale to nejtěžší postižení se týká tlustého střeva a spojky mezi tenkým a tlustým střevem. Díky následné léčbě se podařilo zahnat zánět, ale tlusté střevo s množstvím vředů, polypů a novotvarů se zachránit nepodařilo. Během té doby se objevily u konečníku dvě píštěle jadna mrňavá (takové skoro nic), ale druhá velká, hluboká, směrem ke svěrači. Téměř tři roky jsem ji měl oteřenou, střídavě se hojila, ale také nalévala hnisem o velikosti holubího vejce. Ty roky jsem celé dny v práci proseděl na kruhu. Šílené pocity, styděl jsem se za flek na kalhotech, když to náhodou prosáklo... V té době nejtěžšího průběhu své nemoci jsem se střídavě rozcházel se svoji budoucí ženou, nechtěl jsem ji zatěžovat svoji bolestí a plnně jsem chápal, že má právo na hodnotný život. I když dneska vím, po 8-mi letech manželství, že život má jiné hodnoty o kterých se příliš nemluví a nepíše, ale každý je cítí ve svém srdci a váží si jich. Velmi mi pomohla moje žena, rodina, děti a protože jsem věřící i víra v Boha, která mi dává sílu. To ale samozřejmě není návod, ale moje osobní zkušenost. Píšu to proto a především pro ty, že jsem udělal tuto zkušenost - VŽDYCKY JE NĚJAKÁ ŠANCE. DTŽTE SE, DRŽTE SE, DRŽTE SE A BUĎTE STATEČNÍ i když mnohdy skřípete zuby a jste téměř ukonce svých sil. JSOU LIDÉ, KTEŘÍ SI VÁS VÁŽÍ PRO BOJ, KTERÝ PODSTUPUJETE A STOJÍ VÁS MNOHO A MNOHO SIL. I JIM UKAZUJETE, ŽE TO MÁ SMYSL. VŠEM VÁM DRŽÍM PALCE!!!
